SAMOTA

Přepadá mě samota,

svou pustotou mě omotá,

ta mrcha se mě drží

a můj čas kolem běží.

I když kolem lidi jsou

mou samotu zas obejdou.

Ať ke mně někdo zase vkročí,

ať ke mně svoje kroky stočí.

Ale všichni dál jen jdou,

mý samoty si nevšimnou.

Tohle dohání mě k vzteku

a propadám náhle k breku.

Potom vstanu a hned teď

začnu kolem stavět zeď.

Volám, doufám, že se otočíš,

že tu zeď ještě překročíš,

ale ty mě vůbec neslyšíš!

Čím víc se mi vzdaluješ,

tím větší u mě roste věž.

Jsem tam ticho, už nevolám a nedoufám,